Ostuda a naděje Hanáckého Jeruzaléma

František John

Prostějov, přezdívaný kvůli své někdejší silné židovské komunitě Hanácký Jeruzalém, byly minulý týden svědkem nezvyklých scén. Rabíni z několika zemí se skláněli a modlili nad zemřelými židovského národa.

Či přesněji nad tím, co z posvátného prostoru, židovského hřbitova zničeného v období druhé světové války (1943), zůstalo. Prostranství před gymnáziem upravené jako veřejný prostor, který o tom, že na jeho místě býval židovský hřbitov a dodnes v této zemi odpočítá bezmála dva tisíce židovských obyvatel Prostějova, nevypovídá tak, jak by na takovém místě bylo správné. Stejně působivé jsou záběry starců v rabínských hábitech klečících na dvorku v Drozdovicích (m. č. Prostějova). Ctnostní mužové s velkou zbožností luští hebrejské nápisy na zlomcích náhrobních kamenů, kterými je dvorek vydlážděn. Jména pohřbených. Naštěstí vše směřuje k tomu, že po těchto svatých kamenech brzy nebudou pobíhat slepice. Dnešní majitelé nemovitostí to naštěstí většinou chápou a vycházení restituci vstříc.

Významný posun v uctění piety prostějovských Židů učinilo Ministerstvo kultury zveřejněním záměru vyhlášení místa jako kulturní památky. Vidím za tímto aktem nejen snahu památkářů, židovské organizace Kolel Damasek Eliezer a Federace židovských obcí, ale i názorovou blízkost ministra kultury Daniela Hermana. Sám má židovské kořeny, při své návštěvě Zábřeha se o historii místních židovských rodin velmi zajímal. Byl jsem svědkem jeho letošní návštěvy synagogy v Lošticích při příležitosti odhalení pamětní desky židovské spisovatelky Fany Neuda. Pan ministr před delegací z Izraele důstojně reprezentoval Českou republiku. Je dobře, že se konečně, bohužel až desetiletí po válce, takto připomíná smutná a tragická paměť naší země. Prostor si restaurování zaslouží.

Co je ale pro mě naprosto zarážející a alarmující, je stanovisko prostějovské samosprávy. Prohlášení místa za kulturní památku radnice v Prostějově odmítá. Jistě, čas mnohé válečné zločiny proti lidskosti setřel. Aktivita k nové architektonické úpravě prostoru bývalého židovského hřbitova ale není žádným otevíráním jizev, naopak, historická paměť místa se tím oživí a město jí v tomto smyslu může jen získat. Navíc by tyto práce radnici nic nestály. Židovští rabíni nám dávají tvrdé školení úcty k životu, a to i po jeho pozemském konci. Rozdílný pohled na to, jak se díváme na své zemřelé, a jakou úctu chováme k posvátným místům jejich odpočinku, je jádrem celého sporu.

František John | pátek 22.7.2016

Se svolením autora převzato z blogu
http://frantisekjohn.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=538317

Děkujeme

Příspěvek byl publikován v rubrice Aktuality. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.